Zdálo se mi, že jsem se díval na video z pohledu někoho, jak prochází nepochopitelně ohromnou pouští ohraničenou ze všech stran vysokými horami. Údolí smrti. Nikde ni fauny ni flóry, vítr se šinul bez překážek po pláni a slabě hučel, vzduch se tetelil horkem. Kameraman kráčel k jedné z hor. Vzdálenost jeho cesty byla naznačena jen několika střihy – trvalo notnou chvíli, než se tyčící strážci toho bezbohého místa začali přibližovat.

Když kameraman dorazil ke svému cíli, začal stoupat, a já – bůhví proč – cítil jeho bolest jako svou vlastní. Cítil jsem, jak se mu ostré kameny zabodávaly do obnažených rukou, jak ranky zanechané jejich slanými povrchy pálily, jak rozpálený písek na kůži působil, když se o něj tu a tam opřel dlaněmi. Občas prošel kolem malého trsu křišťálu, nevěnuje mu pozornost. Ty trsy byly různobarevné, matně průhledné a až děsivě ostré. Jejich jehličky měly konce, které by unikly i tomu nejpřesnějšímu mikroskopu. Po cestě jich minul asi deset, než konečně vyšplhal nahoru.

Tady to bylo… jiné. Vítr zde hučel silněji než dole na pláni, která se nyní nacházela dobrých sto, dvě stě metrů pod ním. V orchestru toho místa jej však doprovázel ještě jiný zvuk: šumění moře. Za pár rozvalitými solnými kameny se nacházela malá pláž, do které periodicky narážely modrošedé vlny se zelenavou pěnou. Voda! Bylo to bezpochyby moře, ale nebylo možno nahlédnout, jak veliké, neboť již po pár metrech se nacházely krystaly všemožných barev, podobné těm, které míjel cestou nahoru, ale větší, o tolik větší: každý z nich byl tak o tři hlavy vyšší než dospělý muž a byly tak hustě nasázeny vedle sebe, že kameramanovi nedovolovaly spatřit horizont. Jejich ostré jehličky vyrážely do všech stran jako bodlinky mořských ježků a občas se zablýskly v krutém pouštním slunci.

Přemýšlel jsem, kolik jich asi musí být, jakoupak mají konzistenci, jsou-li slané, a jak je možné, že vlny dorážejí na břeh, stojí-li jim v cestě tak ohromná překážka. Formují snad tenkou, avšak neprůhlednou stěnu několik metrů od pláže? Či snad zírám na vnější část masy těchto nevyčíslitelně cenných artefaktů jiné geologické éry? Z mého dumání mě vyrušila událost, která mě ani kameramanovi nepřipadala přinejmenším záhadná, ačkoli byla retrospektivně téměř nemožná – totiž, do moře vběhl člověk.

Žena, pravděpodobně domorodkyně, měla na tváři široký úsměv. Její kudrnaté, hnědé vlasy byly mastné. Na sobě měla jednoduchou tógu z bílé látky a poskakovala mořem pouhé metry před krystalovými velikány. Dívala se střídavě k nim a kameramanovi, až do té chvíle, než se obrátila a dotkla se jednoho z krystalů.

Jako by se snažil s ní tancovat, krystal, který chytla za jednu z „končetin“, se nevysvětlitelným způsobem začal pohybovat. Jeho ostnatá ruka se sevřela kolem její, a ačkoli jí tento manévr musel způsobit děsivou bolest, stále se usmívala a snažila se se svým partnerem tancovat. Tu se krystaly nejblíž k ní začaly pohybovat též. Občasné zaskřípání prozrazovalo jejich přírodní neuzpůsobilost k těmto úkonům, a to jako by domorodkyni vytrhlo z tranzu: její úsměv zmizel ve větru, oči se jí rozšířily, tvář se jí zkřivila – přesto ze sebe nevydala ani hlásku, ani zvuk. Němě se vytrhla partnerovi – ruku měla nepoškozenou –, ale on a jeho pomocníci jí podrazili nohy – nehty zarývala do písku a přitahovala se tak směrem ke kameramanovi, v tichosti ho prosíc o pomoc. Jeho nohy, zdálo se, ho v té chvíli konečně poslechly a nesly ho zpátky, zpátky přes ostré, slané, rozpálené kameny tam, kde o dvě stě metrů níže vítr šeptal a o živou bytost na tísíci mil nenarazil.

Poslední myšlenka, která mi proletěla hlavou předtím, než jsem se probudil, bylo: „Přece se nebudu děsit svým vlastním snem!“